Víkend 2014 

VÍKEND S JÓGOU – CESTA ZA ŠTĚSTÍM

to byl název víkendového setkání 2014 s učiteli ze Školy jógy KARAKAL z Frýdku - Místku. 
Lenkou Kovalovou a Zdeňkem Šebestou, kteří  pro nás měli nachystaný bohatý program. 

Nechyběly klasické meditace, jógový spánek a různé techniky byly prokládané
zajímavými přednáškami. Pro většinu jogínů nová hodinová dynamická relaxace nazvaná Tanec HU,

 která byla fyzicky velmi náročná, co do účinku dokonale pročisťující technika. 
Možná jsme byli nejšťastnější jako malé děti. Možná taky ne. To jsme se o
sobě mohli dozvědět při relaxačním cvičení Giberiš - neboli
Hatlanina. Co člověk, to jiný účinek. Můj osobní je tolik osvobozující, že ač
jsem zprvu neměla v úmyslu, podělím se o něj.
I nedělní program byl zajímavý, završený meditací Vnitřní úsměv.
Pro mne nebyla neznámou, ale v účinku překonala předešlé zkušenosti. Dotkla
jsem se vnitřního já. Přes velké množství nádherných barev a tvarů bylo celé mé
tělo zaplaveno Láskou a klidem. Mé tělo se léčilo a mládlo. Ocitla jsem se na
cestě za štěstím.
Komu by se chtělo domu? Bránice nám nádherně rozechvěla Danuška Mořkovská svým
neopakovatelným Šaškem. Ilonka Paseková s kolektivem se po
celou dobu starala o naše žaludky báječnou stravou a i hudební vystoupení
jejich vnuček, bylo poděkováním za nás za všechny. 


Můj zážitek při relaxaci Giberiš:

Byly z nás děti. Čtvrt hodinky tanec (vždy je to naslepo, se šátkem na očích),
pak čtvrt hodiny v sedě opět js,e tančili jen horní polovinou těla. Následně čtvrt hodiny být batole a mluvit
dětskou hatlaninou. Poslední čtvrtka opět v leže na břichu vnímat co se v nás
děje. Pomalu stud a zábrany opadaly ze všech, a tělocvična se proměnila  v dětský svět, kde nechyběl pláč, křik
a  smích. Vždyť v dětství je vše dovoleno. Jen tomu, kdo zapomněl na to, že je dospělým se mohlo podařit to, co
mně.

 A tam se mi stalo :  
Stojím v postýlce, volám mama, mama, mamáááá. Poslouchám, mama nepřichází. Mama
...... panikařím, mama .... prosím, mama .... pláču, mama ..... vzdoruju,
nechci nic slyšet, chci maminku.. Držím se  postýlky a pláču a pláču. Já tam byla, jako
naživo! Zážitek strašně silný. Jsem v dětství a pláču v reálu. Pevně se držím
roštu na radiátorech v tělocvičně. Cosi, ještě jsem to nevstřebala, jen to byla
ODPOVĚĎ NA TO, CO MNE KDYSI NATRVALO UVRHLO DO POCITU, ŽE MNE NEMÁ NIKDO RÁD.
Byla jsem v postýlce, je mi rok a půl a maminka nikde. Odjela totiž rodit
trojčata. Z nich jedna holčička nepřežila a Milenka s Mirkou jsou moje sestřičky.
Ony odčerpaly naprosto veškerou péči a čas pro sebe. Proto se na mne nedostalo.
Proto ty pocity. Maminka za nic nemohla, však už doma měla v tu dobu krom mne
1,5 letou i 3,5 letá dvojčátka a 5,5 letou nejstarší sestru.

V 62 letech mého života se podařilo, díky relaxaci, odstranit balvan z mé
dušičky. Je to báječný stav, co teď prožívám. Vůbec nechápu, že mne nikdy
nenapadlo, se na to podívat z této stránky. Nebylo to možné, neboť jsem se
nesetkala s technikou, co by to umožnila. Zázraky se dějí. 

A tak děkuji, děkuji do vesmíru, děkuji do Školy Karakal, děkuji všem
zúčastněným. Lydie





 

Fotogalerie: Víkend 2014